blog

Ráno

Už zase drnčí . Už jsem si snad stokrát říkala, že si koupím budík, který bude místo randálu každé ráno do mého ouška  pouze šeptat „dobré ráno Vandičko, na stole máš kafíčko“. No, snad příště. Následuje ranní maraton. Rychlostí světla  provedu ranní očistu a za pomocí různých udělátek „nasadím obličej“. Tedy jen tak mezi řádky…Je-li vám přes čtyřicet, ranní proměna konkuruje vydařenému filmovému triku. Z polednice holubice. Já ale věřím ,že u vás v koupelně to chodí určitě jinak… „Pohni“ říkám sama sobě. Za deset minut jede autobus. Šatní skříně po mé návštěvě připomínají území po nájezdu kočovných kmenů. A vypadá to, jako by se praly o mé svršky. Dalo by se říct, že dnešní ráno proběhlo celkem hladce. Převlékla jsem se jenom třikrát. Vyrážím. Z dálky už vidím na zastávce autobus. Sama sebe povzbuzuji, abych se vybičovala ke špičkovému výkonu  v  disciplíně běh na krátkou vzdálenost. Aniž bych si to uvědomila, nabrala jsem tempo. Schvácená dosedám a pomalu se ubírám do říše snů. Přestoupím na metro a ubírám se do říše snů podruhé. Z mrákot mě probral neobvyklý rozruch, který způsobil masový výstup lidstva ve stanici Florenc. Blížím se k cíli. Rozrazím dveře kanceláře a vyčerpaná začínám pracovní den. Najednou mě napadá, jestli to nejde jinak. Není snad příjemnější soustředit radši svoji pozornost na ranní slunce, řev ptáků a pozitivně naladěné lidičky kolem sebe? Určitě ano. Už jenom proto, že na světě jsme přece jenom jednou. Možná bychom měli i děkovat slovy Haliny Pawlovské za každé nové ráno.

A je po škole.  Co teď?

Máme konec dubna.  Závěr školního roku je za dveřmi. Blíží se prázdniny, které pro někoho představují už definitivní tečku za bezstarostným  dětstvím.  Ke konci studia zpravidla řešíme, kam potom.  Většinou máme teoreticky o své budoucnosti  jasno, ale jak se říká „člověk míní, život mění“.  Jsme čerstvými  držiteli  maturitního vysvědčení nebo  vysokoškolského diplomu a  zažíváme zasloužený pocit štěstí,  roubovaný   příjemnou euforií, spojené s nadějí,  že od teď bychom snad mohli být pány své situace.   Začneme se porozhlížet a mapovat možnosti s ohledem na konkrétní představy o pracovním životě. Prvními  pomocníky při hledání  zaměstnání zpravidla zvolíme internet nebo denní tisk. Máme-li být úspěšní, připravme se na  potřebnou časovou investici. Musíme hledat, odpovídat, telefonovat, ptát se a rozesílat svůj životopis. Počítejme s takto strávenými i několika  hodinami  denně. Chce to trpělivost, ale věřte, že se vyplatí.  

Dobrým startem při hledání zaměstnání je kvalitně zpracovaný životopis. Ten vždy přizpůsobíme  pro pozici, o kterou se ucházíme. Měl by být napsán stručně a výstižně. Vyvarujme se uvádění informací, které nejsou pravda nebo které jsou s ohledem na danou pozici irelevantní. Asi je všem jasné, že případné pravopisné chyby nás předem „diskvalifikují", proto asi není od věci , abychom využili ochoty svých blízkých a přátel, aby se na naše CV podívali okem zkušenějšího.  

Dopracujeme-li se k tomu, že jsme pozváni na pohovor, považujme to již za částečný  úspěch. V tomto okamžiku je jisté, že jsme již něčím zaujali. Ale to je prozatím jenom začátek. Abychom nepromarnili svoji šanci, je nutné nic nepodcenit  a na pohovor  se důkladně připravit. Musíme si uvědomit, že žijeme v době velké konkurence a nic není zadarmo.   Dbejme hlavně na náš zevnějšek a na informace o firmě, u níž se ucházíme o pracovní pozici.  Kazdého potencionálního zaměstnavatele vkusným oblečení a znalostí o jeho firmě  při nejmenším upozorníte na váš poctivý přístup k tomuto setkání. A ještě něco.  Nepleťme si přijímací pohovor s  posezením s kamarády. Neškoďme si přílišnou  familierností nebo naopak upjatostí. Mějme pořád na paměti, že všichni, kdo nás teď hodnotí,  byli také  jednou v naší kůži. 

Takže co dodat? Asi už jenom to, že si budeme držet navzájem palce. Vždyť přece máme celý život teprve před sebou.  

Chtějme být šťastné

Všichni jsme osobnosti. Každý z nás vysílá do světa něco "svého". Něco, co je v nás neměnné. Něco, co z nás dělá originál. Zkrátka něco, co ani živelná katastrofa neovlivní. A náhle se v naší blízkosti vyskytne ON a způsobí, že se začneme chovat jako někdo jiný. Čím to asi bude? No přece láska. Ale nemějme jí to apriori za zlé. Ne každá změna je přece k horšímu. Když nás potká ten pravý muž, náš osud, je všechno v pořádku. Ale co když se to v našem životě semele trochu jinak? Těžko rozpoznáme ten rozhodující okamžik, kdy je potřeba si přiznat, že není něco v pořádku. První dva měsíce se smějeme, radujeme, přizpůsobujeme a plánujeme. Čas běží a my najednou zjistíme, že jsme někdo jiný. Uvědomujeme si, že se smát, radovat, přizpůsobovat a plánovat moc a moc snažíme. Čím dál intenzivněji nám dochází, že je to dřina. Postupně se cítíme z toho poněkud unavené. O to větší překvapení je, když zjistíme, že u kafe s přítelkyní, na party se známými nebo na obědě u rodičů se cítíme nesrovnatelně příjemněji, než v přítomnosti našeho miláčka. Říkáme si proč. Myslíme si, že milujeme a jsme milované. Tak proč se tedy cítíme tak špatně? Vždyť o nás pečuje, říká, že nás miluje a máme dojem, že by nám snesl modré z nebe. Přesto je nám čím dál víc cizí. Ale není to jenom on, kdo se nám vzdaluje. Máme dojem, že se vzdalujeme i samy sobě. Začínáme být jako on. Začínáme být podrážděné a nespokojené. Začínáme být prostě to, co z nás udělal. Co je toho příčinou? Odpověď je naprosto jednoduchá. Nic složitého nehledejme. Není to totiž ten pravý ON. Co s tím? Nemusíme házet flintu do žita. Věřte, že se ještě můžeme zachránit. Jak? Jednoduše ho pošleme k vodě. Nezaslouží si nás. Není nás hoden. Donutil nás žít v cizí kůži bez jakéhokoliv respektu k naší podstatě. Dotlačil nás „chodit v jeho džínách“. Vyhovovalo mu to. Tak tedy holky, chceme-li být v pohodě, buďme za každou cenu samy sebou. Je to naše výhradní právo. ON už nám jde totiž určitě naproti, i když trochu oklikou a oba o tom ještě asi nevíme. Buďme trpělivé. Říká se, že to přináší růže. Věřte, že se to určitě vyplatí.